World deaf badminton championships
Sofia, Bulgaria, 20. - 28. 10. 2003
Motto: "Mohu se vyjadřovat jen skrze svou osobní zkušenost a nemám ctižádost zahalovat ji do fiktivních podobenství." Annie Ernaux
Vysvětlivky:
Sofie = hlavní město
Bulharska (1,2 mil. obyv., 550 - 600 m. n. m.). Leží v jihozápadní části
Sofijské kotliny, obklopené masivem Vitoši (2 290 m) na jihu, Ljulinu (1257 m)
na západě, Lozenskou vrchovinou na východě a Starou planinou na severu. Díky
této poloze a blízkosti hor má příjemné a zdravé podnebí, čistý vzduch a
půvabné okolí. Významným rysem je čistota města, množství kašniček s výbornou
horskou vodou na ulicích a četné, pečlivě udržované parky a zelené květinové
plochy.
(Alois Vaněk, Průvodce po Bulharsku,str. 121)
Láďa = oficiální vedoucí našeho dvoučlenného týmu (1.85 m). Leží nejraději v posteli. Významným rysem je pečlivost, se kterou si vyráběl výborné iontové nápoje.
Leva = bulharská měnová jednotka na čtyři, 1 leva = 15 Kč.
Kdo se mohl zúčastnit = každý badmintonista, který má ztrátu sluchu nad 55dB na každém uchu. Průměrný jedinec má ztrátu maximálně do 10dB.
Neděle, 19. 10. 2003
Do Sofie jsme letěli 11.45 Boeingem 737 - 500. Délka letadla 27,79m, rozpětí křídel 28,89m, užitečný náklad 13 500kg, šířka trupu 3,76m, počet sedadel 108, maximální cestovní rychlost 790 km/h, ale ono to je vlastně jedno, protože jak mi před odletem řekla moje babička, "všechny trosky vypadají stejně"…
Pokud bych měl náš let
srovnat s legendárním letem Jana Tleskače, tak už při prohlídce ranveje
jsem musel s potěšením kvitovat skutečnost, že široko daleko není žádný
strom, do kterého bychom mohli, tak jako zvoník
z svatojakubského kostela, narazit. Když jsme potom dostali oběd, na který Jan
Tleskač možná myslel, ale na plánek, který vkládal do ježka, jej
nezakreslil, musel jsem uznat, že letíme líp než vynálezce létajího kola.
Na letišti v Sofii nás přivítal déšť a teta Paľa Mečára, která v Sofii už dlouho žije a následujících deset dní nám dělala tlumočnici.
Z letiště jsme jeli přes hotel CSKA, kde jsme zaplatili pořadatelům za noclehy, do Park hotelu Moskva (tel. + 359 2971 1024, fax +359 2963 2041).
Podivuhodné (a tady je důležité uvědomit si z jakých slov se toto přídavné jméno skládá) na tomhle hotelu je hned několik věcí. Zaplatili jsme v Eurech a to docela solidně (120 Euro za dvojlůžko + polopenzi), dostali klíč od pokoje, vyjeli výtahem do 14 patra a pak jsme se nepřestali podivovat:
☺ Pokoj o rozměrech 3 ´ 3 metry.
☺ Postel se skládá ze dvou matrací. Velmi měkkých matrací, takže když jsem si na ní poprvé sedl, zažil jsem asi až do 20 centimetrů nad zemí pocit člověka, kterému při usednutí odsunuli židli.
☺ Pokojová teplota je poloviční než obvykle pokojová teplota bývá, což ve mně vyvolává znepokojující pocit.
☺ Teplá voda netekla, ani když jsme jí prosili.
☺ V pokoji je průvan, což je prů…er.
Situace byla řešitelná pouze výměnou pokoje - přesně ve 21:20 jsme udělali malý krůček z pohledu Neila Armstronga, ale velký z našeho podchlazeného pohledu.
Ještě štěstí, že nejsem pověrčivý, neboť změna z pokoje 1419 (doba počátku velkých husitských vítězství) jsme se přesunuli na číslo 1313.
Večer od 19.30 měl být oficiální meeting trenérů. V 19.20 zazvonil v našem iglú telefon. Překvapeně jsem zvedl jinovatkou zdobené sluchátko a ještě překvapeněji vyslechl prosbu, zda bychom nemohli sejít dolů - meeting právě začíná. Zatleskali jsme - jednak jsme měli radost, že doba ledová je dočasně u konce a zejména i přes palčáky nám mrzli prsty - a co nejrychleji, jak nám zmrzlé nohy dovolili, jsme šli na výtah.
Dole před recepcí na nás čekal první muž ("first man") a tento nás zavedl do konferenční místnosti ("pressroom") číslo tři (na dveřích byla prostě trojka), kde už byla debata v plném proudu ("mainstream"). Někdo hovořil anglicky ("třeba já"), někdo bulharsky (pořadatelé), ale všichni téměř všichni znakovali. A protože to neumím, tak jsem držel hubu, resp. pěsti v klíně.
Co jsem se dozvěděl za cca 90 minut:
☺ ve skupině je nás pět
☺ skupin je osm
☺ hraje se zítra od desíti
(jak by to vypadalo, kdybych informace nepodrobil cenzuře:)
☺ v hale je blbě vidět
☺ míčky se můžou lámat
☺ v hale jsou koberce
☺ shrnující se a klouzající koberce
☺ ale hrát se na tom dá
☺ možná
☺ nehraje se v hale, ale na zimním stadiónu
☺ v hale je blbě vidět (Martin Bogard - Tournament director - je upozorněn, že to už bylo řečeno)
☺ M. B. se omlouvá
☺ Nikomu to nevadilo, všichni se smějí a gestem naznačují, že to nikomu nevadí
☺ Soutěž družstev se nehraje - družstev se sjelo jen 8 a Korea už toho vyhrála dost
☺ Jasně, dost bylo Korey!!!
☺ KOREA GO HOME!!!!
☺ Rozdávají nám rozlosování dvouher
☺ Tisíce dotazů (mj. jaké je osvětlení v hale a jestli se mohou zalamovat míčky)
☺ Tisíce odpovědí
☺ Korejští trenéři všechny obchází a na rozloučenou si s každým podávají ruku. Je to od nich hezké.
Pondělí, 20. 10. 2003
První snídaně v Sofii byla poněkud frustrující. Celý život jsem se považoval za všežravce, ale když jsem se díval na jednu cca stokilovou Irku jak do sebe hází (nikoliv souká nebo pomalu cpe, ale hází!!!) páté vajíčko
natvrdo, když předtím a před ním snědla pomeranč, misku cornflakesů a 3 rohlíky se šunkou a vše poctivě zapíjí litry černé kávy (pochopitelně přeháním, ale ne moc), tak jsem dopěl k závěru, že buďto nejsem všežravec nebo a to daleko spíš je ta Irka úplně jiný živočišný druh.
Cesta do haly byla suchá místy mokrá, jak zpívají ostravské boty a pro dnešní sofijskou cestu z hotelu před halu to bylo velmi přesné označení. Cesta z autobusu do haly byla taky polosuchá a to mi ani nemuseli zpívat ostravské boty, stačilo se podívat na ty své, neboť jsem tak zaujatě sledoval Láďu až jsem šlápl do jedné louže (odpoledne jsem zjistil, že to nebyla jedna louže z mnoha, ale jediná louže široko daleko…).
Hala je šestikurtová, koberce na nich opravdu kloužou a jsou hrbolaté - z tohoto pohledu jsem ale vycvičený z českých turnajů, v hale je příšerná zima (s teplotou jde tak od desíti k pěti stupňům celsia).
Pozorné čtenáře jistě zajímá zda je v hale blbě vidět. A tady opravdu musím dát organizátorům za pravdu, i tohle jim vyšlo tak, jak včera slíbili. Bravo!
Matematická vsuvka: Mužů je 40 a jsou rozděleni do 8 skupin po 5. Nevím ale, kolik je žen. Jaký je minimální a jaký maximální počet žen, Irku, prosím, počítat jen za jednu, aby se vešli do tří a čtyřčlenných skupin, z nichž nejméně jedna je tříčlenná a nejvýše sedm je jich čtyřčlenných.
Moje skupina "B" (tím nechtěli pořadatalé naznačit nic o kvalitě, to je čistě rozlišovací označení - ale samozřejmě bych byl raději "A"):
1. Hyun Woo Sin (KOR)
2. Gani Yespaev (KAZ)
3. Martin Barr (IRE)
4. Dimitar Karchev (BUL)
5. Pepa (CZE)
První zápas skupiny je pro celkový vývoj turnaje významný asi jako jsou významná rajčata pro slona, případně čeští badmintonisté pro Korejce a tak se o něm ani nezmiňuji.
Zato ten druhý za zmínku stojí - utkala se v něm nasazená a světová trojka, bronzový medailista ze singla z Deaflympiády z Říma a osmifinalista letošního korejského mistrovství Korejec Sin a pobledlý Čech Pepa (syn, bratr i vnuk).
Při rozehrávání jsem se tipoval tak na 5 a 5, ale realita byla pro Korejce daleko horší. Zatímco před zápasem mě přehlížel jak krajinu, na konci prvního setu musel nastavovat (14:17) a ten druhý dokonce prohrál (15:13).
O přestávce mezi druhým a třetím setem jsem si vychutnával pohled na korejské trenéry, kteří říkali svému nejlepšímu svěřenci asi toto:
☺ Ty blbečku, vždyť je to Čech, to není Dán!!!
☺ Jestli prohraješ, deš do Soulu pěšky!
☺ To by byla národní ostuda - Korejec prohrál s Čechem. To by byly palcové titulky na prvních stranách všech korejských deníků a v Indonésii kuriozita dne. (Protože rozhodčí už hlásil minutu do začátku, přestal jsem se kochat, ale myslím, že ještě dodal, že největší malajská komerční televize No-Va by informaci o Korejcově porážce dala jako poslední zprávu před sportem místo roztomilých novorozeňat zebry.)
Výhružky zabraly nebo spíš já ubral, ale zatímco první dva sety mi místy až extrémně vycházely, za stavu 10:8 pro mě to vycházet přestalo a má hvězda rychle zašla - 11:15.
Místo prvotřídní senzace jsem se postaral jen o senzaci školkovou, ale i to se počítá.
Byl jsem označen za černého koně turnaje (což Jarda S. správně glosoval slovy o tom, že snad nebude černý den černého koně) a bylo mi mimo jiné řečeno a odznakováno toto:
☺ Jak to ti Češi dělají, že tak dobře hrají (hahaha, jedna vlaštovka z BKV český badminton nedělá - nebo snad, vzhledem k tomu, kdo je teď českou mužskou žebříčkovou jedničkou v singlu, "…český badminton Neděla")
☺ Jsem fakt borec
☺ Škoda, že jsem ho neporazil
☺ Hrál jsem fakt skvěle (to jste mě ještě neviděli při piškvorkách!!!)
☺ Jsem fakt borec
☺ Jsem fakt machr (to se neopakuju, to mi říkali)
☺ Jsem fakt třída (a to jsem ráno vyšláp jako jedinej louži…)
☺ Jsem fakt dobrej (díky, ale už jsem si zvyk…)
Pozn. o neúměrné délce textu věnující se jedinému duelu - věřte, že náš zápas byl vyhlášen v prvním bloku odpoledních zápasů ve 14.00 - a končili jsme přibližně stejně jako hráči vyhlášení v 15.20…
Večer jsem potom porazil Kazacha 1 a 1 a jeli jsme zpátky do Moskvy (už mi došlo, proč recepční při ubytovávání říkala Rusům, chovejte se tu jako doma - horší je, že oni se tak fakt chovají…).
Po večeři jsem šel na tiskovku. Všem akreditovaným novinářům jsem odpověděl na jejich všetečné sedmitečné otázky (vždy pochopitelně v rodné řeči tazatele), natočil asi osm interview do televize (v tom ajfru jsem to zapomněl počítat) a v deset jsem fakt utahanej usnul.
PS: V textu o dnešku se nachází jeden evidentní kec. Ostatní dvě možnosti jsou stoprocentně pravdivé. Co je ten kec.
a) Výsledek zápasu Pepa - Sin.
b) Večerní mediální kolečko slávy.
c) Pepa je fakt borec.
Úterý, 21. 10. 2003
Budíček 7.30, snídanička 8.00, odjízdek k tej promrzlej barabizničce 8.45, první zápasík s Irečkem 10.00, vítězstvíčko 15:4 a 15:1. Snídaně a odjezd byly zdrobněliny jen jako parodie na budíček, vše ostatní vypovídá o skutečném stavu věcí a zápasu.
Po tomto čtvrthodinovém srandamači jsem měl volno, které jsem vyplnil. Co tvořilo výplň:
☺ Cesta zpět na hotel
☺ S rozšířenými zorničkami jsem viděl policajty, jak to kalí kolem našeho mikrobusu v žigulíku (oprýskaném). Poněkud komická je představa honičky, v níž bulharští chlupatí honí v žigulíku s děravým chladičem a padajícím výfukem partu největšího sofijského sígra Aliho Caponeoviče, který ujíždí v Mercedesu s maximální rychlostí 250 km/h.
☺ Hledání internetu. Na otázku v recepci zda je tu někde internet mi bylo řečeno da, ale zase tak jednoduché, že by byl přímo v hotelu to nebylo, nejdřív jsem si trochu zahledal - během deseti minut jsem viděl:
☺ 3 žebráky
☺ 28 domů s velmi oprýskanou omítkou (jen tři domy nebyly oprýskané!!!)
☺ 3 domy bez omítky
☺ 3 psy (viděli, že něco nesu v ruce, takže do "Internet games" jsem došel už bez Tatranky)
☺ Napsání několika mailů.
☺ Zabalení věcí na odpolední doprovod Ládi, kterého čekala vojna s Turkem (Turek nebyl ani Milan, Martin nebo Karel, ale Murat Kaygisiz).
☺ Zapnutí kamery, fandění, vypnutí kamery, běh na kurt, rady Láďovi jak do druhého setu, běh na tribunu, zapnutí kamery, fandění, vypnutí kamery, běh na kurt, rady Láďovi jak do třetího setu, běh na tribunu, zapnutí kamery, fandění, vypnutí kamery.
☺ Cesta na hotel, kdy mi hlavní šéf světového deafbadmintonu Martin Bogard říkal, že musím jet na Deaflympics do Melbourne, jinak to s Evropou bude vypadat bledě. (No to jsou věci, "Pepa zachraňuje Evropu" - nový film volně navazující na Armageddon, kde Bruce W. dělal to samé pro svět.)
☺ Sprcha. Každý den si zaslouží oslavu, ale teplá sprcha v hotelu Moskva, to už chce pořádný mejdlo.
☺ Večeře.
☺ Večerní internet. No nekupte to, když je to tak levný - 1 leva / 1 hod.
☺ A od 22.00 do 0.00 jsem vyplňoval spánkem.
Středa, 22. 10. 2003
V hotelu jsem pod (polo)penzí, což znamenalo dva dny si dvakrát denně sedat k cedulce s nápisem Czechoslovakia. Dnes poprvé jsem si mohli vychutnat nápis Czech republic, neboť včera večer mi došla trpělivost a nápis jsem propiskou upřesnil.
Když jezdíme do haly, tak
míjíme pět Avtomivek, ale jen do jedné je vidět. Dnes ráno v 8.46.40
v Avtomivce č. 2 dva pogumovaní mužíci hopsali s hadicí, kýblem se saponátem a
houbou kolem černého Mercedesu s kouřovými skly, zatímco řidič (Caponeovičův
gangster?) pokuřoval před Avtomivkou (to si nešlapu na jazyk resp. na
klávesnici, to prostě tak je) doutník. Tak si říkám, to se to Kusturicovi,
Formanovi a jim podobným točí, když to prostě tak je.
Pokud se Vám zdá, že nějak často používám konstatování, že "to prostě tak je", tak to se Vám nezdá, to prostě tak je… Mám to od babičky, která mi tak odpověděla na dotaz, proč jsou všechny trosky stejný.
V deset jsem na čtyřce hrál s Bulharem - první set 15:2, druhý 15:0. Bylo to asi poprvé v dějinách badmintonu, kdy hráč, který vyhrál set s nulou odkulhal z kurtu s vyvrtnutým kotníkem… Za stavu 10:0 ve druhém jsem blbě došlápl. Mohl jsem jen doufat, mazat Fastum gelem, ledovat a nechat si kotník zatejpovat.
REKLAMA: Vyvrtnutý kotník?
Žádný problém pro NIZOZEMSKOU FYZIOTERAPEUTKU.
PS: Nizozemskou fyzioterapeutku doporučuje šest zubařů z pěti.
Asi prvně v životě reklama nelhala (nepočítám-li Pana Vajíčka a jeho reklamní spoty na mléko či štrůdl), vyvrtnutý kotník fakt žádný problém nebyl - s Korejcema jsme prohráli úplně bez problémů 15:0, 15:1. Druhý náš zápas čtyřčlenné skupiny se ukázal pro určení druhého postupujícího jako ten nejdůležitější, neboť Turci porazili Kazachy a my Turky. Láďa zkušeně hlídal jeden zadní roh, Turci se do jeho metru čtverečního snažili trefit, ale pokaždé to byl aut. Láďa je sice několikrát potěšil tím, že ho vybral, ale jinak, bylo potěšení na mé straně (kurtu) - 15:5, 15:5.
Postoupili jsme tedy mezi osm, ale těžko říci nejlepších, když jsme tam my. Ale na to se historie ptát nebude (jako by se snad někdy na něco zeptala…). Jsme prostě dobrý a mezi osmi.
REKLAMA: Chodí prase
Po Burgase
A vůbec mu neva
Že nemá ani leva
(K. Plíhal)
Teď už jsem po večeři a s vědomím zítřejšího volna (do kterého se dá směle zahrnout i dopolední zápas proti Kazachům) zhasínám lampičku, která jako jediná bídně osvětluje náš pokoj.
Čtvrtek, 23. 10. 2003
První volnější den po příletu - Kazaši pojali volněji zřejmě celé mistrovství a v našem dopoledním utkání výjimku neudělali.
Definitivně jsem tak postoupili mezi posledních osm. Zítra budeme hrát proti druhému nasazenému páru Karpov - Kulakov a dá se předpokládat, že prohrajeme.
Pokud by tomu tak nebylo, tak pouze ve dvou případech:
☺ Že by si něco udělal Karpov.
☺ Že by si něco udělal Kulakov.
Poté co jsme dohráli, mě čekala nejbolestivější část dne - strhávání tejpu. Jak jsem na tom? Hlezno lehce oteklo, ale stav je stabilizovaný, z JIPky mě brzy převezou na lůžkové oddělení a tak za tři týdny bych mohl být předán do domácího ošetřování, ale to vše jen za předpokladu, že nenastanou komplikace. (Ten Bulhar, v utkání s nímž se mi to stalo, se mi dnes při rozcvičce omlouval. Za co? Za to, že tu kloužou koberce?)
Asi v jedenáct byla rozlosována dvouhra a začal největší frmol během zatím poněkud ospale se vlekoucího turnaje. Dostal jsem se do osminky s Andersenem, tomu se to vůbec nelíbilo, stejně tak jako Rusům - v 1. kole jsem měl hrát proti ve velmi dobré pohodě hrajícímu Simoněnkovi.
Jistě jste si všimli spojení "měl hrát" a předpokládám, že i Dr. Watson by rozlouskl, že se to přelosovalo. Sherlock Holmes by potom určitě věděl jak - vytvořila se tu totiž velmi silná skupina herně vyspělých, přesně, agresivně, rychle a tvrdě hrajících borců, z nichž někteří jsou ještě nedocenění - první docenění se této silné čtyřce dostalo v opraveném losu - teoreticky by na sebe v semifinále měly narazit dvojice Bagga - Pepa a Andersen - Sin. Kdo tomu brání? Mně dvojice Karpov a velmi pravděpodobně Dovydaitis - tedy oba semifinalisté loňského ME.
Pátek, 24. 10. 2003
Den splněných přání, radostné euforie, přetrpěných bolestí, jedné dramatické koncovky, nádherných fotek, odchozeného debla…
Ráno jsem byl překvapivě nervózní, nepomohlo mi ani jindy komická Avtomivka - živý scénický obraz "dva gumídci myjí Mercedes" už jsem viděl, strnulé očekávání jsem si přinesl až na kurt.
Vizitka č. 1: Artemij Karpov - poďobaný černovlasý typičnyj ruskyj maladěc, pátý nasazený, vítěz své skupiny a semifinalista loňského ME.
Vizitka č. 2: Pepa - tvářička hebká jak z reklamy na Niveu (kdyby nějaká taková byla), typický český kluk, druhý ze skupiny a v Basileji na ME nebyl, neboť si měsíc předtím na C+ v Benátkách trhl nohou a hlavně ramenem a dva měsíce nehrál.
První set jsem se dva míčky hledal a od třetího našel - 15:5.
Druhý set jsem s obavou o kotník trochu zvolnil tempo - přesto jsem šel do koncovky ze stavu 10:8, ale kdybych své další balóny měl komentovat v televizi, tak by je propípali… - 11:15.
Před třetím setem došlo na syntetický led, kterým mi byly inervovány nejen nervy na hlezně a přilehlém okolí, což se v koncovce, kterou jsem odehrál zcela bez nervů, ukázalo jako velmi důležité - za stavu 14:14 jsem byl v pohodě, až na tu tupou bolest vycházející z levé boty.
Za stavu 16:16 jsem byl v pohodě, až na tu tupou bolest vycházející z levé boty a až na ten stav - o tři minuty a deset mečbolů později jsme oba leželi na zádech na kobercích zn. Taraflex. Já jsem se zvedl první, pomohl Artemijovi vstát a vychutnával si šťavnaté ovoce spoře zaplněné haly.
Zatímco minutové ovace zahřály u srdce, desítky minut ledování euforii trochu mrazily.
Odpoledne se tak změnilo v ledování, tejpování a čekání na porážku, která ve 14:20 nabyla reálné podoby 15:1 a 15:0, takže jak jsem s Korejci začali, tak jsme s Karpovem a Kulakovem skončili. Čtvrtfinále je ale velmi nečekaný úspěch…
Sobota, 25. 10. 2003
Když jsem ve 13:40 usedal v Internet games ke stolku č. 21, mohl jsem napsat přibližně toto: "Milá babičko, jistě víš jak nemám rád používání frází, zejména těch, které při pečlivém čtení nedávají ani zbla smysl, takže Ti nemohu napsat, že se kotník trochu umoudřil, neboť je to jednak kravina jazyková ale bohužel i faktická, protože je dál hloupý a bolí jak kráva.
Do zápasu s
šestým nasazeným Litevcem Dovydaitisem jsem šel (těžko jsem mohl třeba letět,
že)
s ručníkem, pitím, kapesníky a nadějí, že první set vyhraji co nejrychleji a
druhý, že už nějak uplácám. A protože jsem vnuk činu, jak jsem si předsevzal,
tak jsem i udělal - 15:1 a 15:13.
Probojoval jsem se tedy mezi čtyři nejlepší, což mj. znamená, že ač člověk, udělal jsem svému kotníku medvědí službu.
Doufám, babičko, že jsem Ti udělal radost alespoň takovou, jako když jsem v devíti letech snědl všech těch patnáct švestkových knedlíků, které jsi mi uvařila, Pepa."
Ale protože babička nemá internet, ale pouze revma, napsal jsem toto: "Ahoj Taťánko, maminko a tatínku, jistě víte jak nemám rád používání frází, zejména těch, které při pečlivém čtení nedávají ani zbla smysl. Takže vám nemohu napsat, že se kotník trochu umoudřil, neboť je to jednak kravina jazyková ale bohužel i faktická, protože je dál hloupý a bolí jak kráva.
Do zápasu s
šestým nasazeným Litevcem Dovydaitisem jsem šel (těžko jsem mohl třeba letět,
že)
s ručníkem, pitím, kapesníky a nadějí, že první set vyhraji co nejrychleji a
druhý, že už nějak uplácám. A protože jsem syn a bratr činu, jak jsem si
předsevzal, tak jsem i udělal - 15:1 a 15:13.
Probojoval jsem se tedy mezi čtyři nejlepší, což mj. znamená, že ač člověk, udělal jsem svému kotníku medvědí službu.
Snažím se tu nepřejídat, což ani dost dobře nejde, protože porce jsou sice velké, ale nedobré. A dojídat vše jen proto abych kuchyňskému personálu udělal radost, jako kdysi babičce, z toho už jsem vyrost - navíc vzpomínka na to, jak doma zvracím jak Alík nepatří právě k těm top.
Odpoledne, hned co dodatluju tenhle mail, už budu jen lelkovat a tlouct špačky, Pepa."
A protože jsem včera jedl čínu, jak jsem si předsevzal, tak jsem i udělal.
Další dnešní body kromě těch 30 proti Dovydaitisovi:
☺ Večer se s námi rozloučili Turci a jeli domů hospodařit
☺ Každý Švýcar trochu česky umí, zvlášť jmenuje-li se Pachous a má české rodiče
☺ Od těch tejpů mám solidně vyepilovanou nohu
☺ Od toho ledování mám solidní rýmu
☺ Korejec Woo porazil svého krajana Sina, takže zápas o třetí místo bude pěkné woo-doo
☺ Andersen, se kterým jsem se bavil v autobuse, si na Baggu věří
☺ Já na Woo taky
☺ Láďa mi říkal, že postupem do semifinále jsem si zajistil letenku na Deaflympics do Melbourne (leden 2005)
☺ Já doufám, že jsem si zajistil i hotel a polopenzi…
Neděle, 26. 10. 03
Nejkratší cesta k medaili vede paradoxně přes rychlou porážku v semifinále - proti Indu Baggovi jsem byl bez šance na vítězství, které bude reálně dosažitelné v zápase o třetí místo proti Korejci Woo.
Pokud bych prohnal odpoledne přes přístroj "Záznam proudu vědomí", z přístroje by vylezlo asi toto:
☺ Dán Andersen, který celý turnaj balí Litevku Novik, chatoval dvě hodiny s planoucími tvářemi na dánském chatu
☺ Přestože je jen cestou z hotelu do haly pět Avtomivek auta jsou špinavá jak prasata
☺ Dole v restauraci je svatební hostina
☺ Zjišťuji, že po večeři nejsem schopný poslední tři dny napsat nic, co by bylo jen trochu chytré, vtipné a mělo by to alespoň takový tah na bránu jako ta bílá desítka z dopoledního fotbalového televizního zápasu, který sledovali čtyři kouřící muži v bufetu zimního stadionu. Zkusím tedy jít na kvalitu přes kvantitu. Budu prostě něco čárat, abych potom snad něco použil. Když jsem tu už zmínil ty auta, zkusím autorozhovor:
"Za co jsi, Pepo, vděčný?"
"Už za drobnosti, které bych před týdnem přešel bez mrknutí oka. Za cokoliv co oživí tu trudomyslnou nudu, ten zaběhlý rituál - 7:30 budíček, 7:45 do koupelny, zabalit věci, 8:10 na snídani, 8:30 na pokoj, 8:40 na autobus, 8:42 v autobuse, 8:47 autobuse odjíždí, 9:02 před halou, 9:04 v šatně, 9:10 na tribuně, 9:15 rozcvička, 9:35 rozehrávání, 10:00 - xy zápasy, po odehrání posledního cesta na hotel, sprcha, ledování nohy, internet, čtení si na pokoji a čekání na večeři, 19:20 večeře, 20:00 - 22:00 čtení, walkman, psaní, hygiena, 22:00 - 7:30 spánek. Za hodinu hraní na kytaru bych vyměnil svého nejlepšího angličáka…"
"Co se do kufru nevešlo?"
"Kytara, počítač, tréninky, moře hudby, knížky…"
"Co tě potěšilo?"
"Dobrá otázka. Správně načasovaná, asi před minutou jsem naladil skvělou jazzovou písničku."
"Co tě naštvalo?"
"Že se z toho místo Českého rozhlasu 2, vyklubala Evropa 2…"
"Máš pyžamo?"
"Ne. Pyžama se mi dost hnusí. Za týden jsou vytahaná, za měsíc sepraná, ale vy v nich spíte další tři roky…"
"Co říkáš té exhibici v úterý?"
"Co to je za exhibici, když v ní budou hrát téměř všichni asiati, co tu jsou? Co je to za exhibici, když se bude hrát šest singlů a mixů?"
"Pozor na to, Pepo, ptam se tady já. Stříháš metr?"
"To ne, ale jen proto že tu žádný nemám. Mám jen umělohmotné pravítko, čísla na něm jsou, ale blbě se stříhá."
"Jak Ti to vychází s tou kvalitou vycházející z kvantity?"
"Zatím bych neškrt, jen dvě otázky… Těžko vymýšlet nějaké světobornosti, když teď myslím stejně "rychle" jako píšu. Fakt. Ležím na posteli, na stehnech mě pálí masážní krém, levý kotník už mám úplně zmrzlý, záda mě bolí, jak jsem sklouzl z původně vyššího opření, ale nechce se mi nic měnit, do uší mi zní saxík - představuju si bar na předměstí Chicaga 30. Let. Na parketu spoře osvětleném matnými lampami, je pár pomalu tančících párů. Jen zlehka se pohupují do rytmu…
REKLAMA: "Retro radio, Sofie - 98,2, jediné poslouchatelné rádio v Sofii…"
Úterý, 28. 10. 2003, 9:10
Čekáme a ještě půl hodiny budeme čekat na shuttle do haly, kde se dnes v poledne plus mínus dvě hodiny (tedy od deseti do dvou) hraje exhibiční zápas Evropa vs. Asie.
Já jsem měl původně hrát druhou dvouhru, prvního debla a druhého mixa. Pak jsem to zkrouhl jen na debly, včera ráno mě napsali do oficiálního a všem rozdávaného zápisu na debla, ale po tom včerejším utkání jsem musel odvolat i toho debla.
Takže mám teď pár desítek minut na ten včerejšek:
Pondělí, 27. 10. 2003, 0:00 - 24:00
Ve výtahu je koberec barvy bordó a na něm černý nápis oznamující anglický název dne. Shodou nejrůznějších náhod se nápis na koberci shoduje se dnem, který právě je.
Pro mě by tam navíc ještě mohla být slova jako "Korean", "3 sets" a "loss".
Obě pondělí jsem se musel dívat do těch smějících se šikmých oček, když jsem po devadesáti minutách hry gratuloval Korejci k vítězství.
Dnes mu k němu pomohl, zejména ve třetím stavu, zoufalý stav mého kotníku - ve třetím to sice šlo, ale pouze šlo, běhat už se nedalo…
(opět úterý, 28. 10. 2003)
Když bylo dnu 10 hodin, byly právě oba týmy vyfoceny a mohlo se začít hrát. Ode dne kdy jsem se dozvěděl jakým způsobem se bude exhibice hrát, jsem příliš nechápal její smysl - snad jsem ho měl najít v předání drobných talířků ve tvaru pravidelného pětiúhelníku hráčům a velkého talíře ve tvaru pravidelného šestiúhelníku vedoucímu vítězného týmu, kterým byl Nizozemec Casper van Beek (já mu soukromě říkám Kašpar Býk) - Evropa totiž zvítězila 14:10.
Závěrečný ceremoniál pojali Bulhaři jako celý turnaj - se ctí. Nutno podotknout, že pokud o někom v budoucnu řeknu, že je čestný jak Bulhar nebude to pro dotyčného právě čestné označení.
Mdlý potlesk pár desítek diváků, vybledlé vlajky stoupající s nervózním chvěním na velmi starý stožár, trapné záměny pohárů, kdy vítězky ženského deblu dostaly pohár se štítkem "Mixed Doubles", zmateným předávání si slova a znaku, výjimkou nebyly trapné chvíle ticha i stereo řeč…
To večerní banket pak vzali do rukou hráči a hned to bylo o něčem jiném:
☺ Carl Sadler, který mi předevčírem ukazoval fotky šťastné a spokojené rodinky se velmi vášnivě líbal s ženou, která na fotkách nebyla…
☺ Tomas Dovydaitis odešel ruku v ruce Eun - Jeong Bak, což mu nezávidím (zkuste si to jméno vyslovit)
☺ Jesper Sondergaard si po deseti minutách povolil kravatu, po hodině si jí sundal a po třech na požádání ukazoval své fialové boxerky, to už byl zpitej jak Dán…
☺ Jannich Andersen, kterému celý turnaj hučelo v kládě kvůli Jevgeniji Novik se konečně dočkal
☺ Anglický masér, kterému odpoledne Britové a Nizozemci tejpovací páskou odchlupili levé lýtko, aby na vlastní zarudlou kůži zakusil to, co dělal ostatním celý turnaj, spadl mezi 23:00 a 23:25 třikrát ze židle.
☺ Rus Kulakov vypil do půlnoci deset piv a pak zmizel do tmavých sofijských ulic neznámo kam.
☺ Rusové Karpov, Simoněnko a Jefremov se opili a pak zmizeli pod stůl.
☺ Korejci přišli na deset minut, se všemi se rozloučili a odešli.
☺ Angličan Robert Asbridge byl převlečený za kovboje a Nizozemec Rudo Rijkem za indiána. Že Asbridge po Rijkenovi střílel banánem se ještě dalo pochopit, ale když indián Rijken střelbu banánem opětoval…
☺ Zjistil jsem, že "té Rusce" je 15, tak jsem dal ruce zase hezky rychle pryč (ale fakt vypadala starší!!!).
☺ Irové se moc nebavili a ve 23.05 odešli.
☺ Litevský a Ruský trenér si ťukli skleničkama a vymámili ze sebe křečovité úsměvy.
☺ Při objímání ťukla sklenička Jannicha Andersena o skleničku Susii Rijkenové - nad střepy z rozbité andersenovky vymámili číšníci křečovité úsměvy.
☺ Kašpar Býk mi deset minut něco usilovně vyprávěl a já zaboha nevím co.
☺ Andersen je opravdu vzdáleným potomkem dánského pohádkáře a Karpovův strýc je ten milovník šachů a komunismu - podobnost jména Bagga s označením obalu na rakety nošeného přes rameno je jen čistě náhodná…
Středa, 29. 10. 2003
Mistrovství světa skončilo včera ve čtyři hodiny odpoledne, náš pobyt dnes v 15:30 kdy letadlo zakroužilo nad Sofií a nabralo kurs Praha. Kteří hráči předvedli ukázku herního mistrovství?
Dvouhra mužů:
1. Rajeev Bagga (IND)
2. Jannich Andersen (DEN)
3. Ji Soo Woo (KOR)
4. Pepa (CZE)
Dvouhra žen:
1. Seon - Hwa Jeong (KOR)
2. Kristina Dovydityte (LTU)
3. Olga Gurina (RUS)
4. Eun - Jeong Bak (KOR)
Čtyřhra mužů:
1. Hyun - Woo Sin, Ji Soo Woo (KOR)
2. Artemi Karpov, Anton Kulakov (RUS)
3. Jannich Andersen, Jesper Sondergaard (DEN)
4. Tomas Dovydaitis, Andrins Jankus (LTU)
Čtyřhra žen:
1. Seon - Hwa Jeong, Eun - Jeong Bak (KOR)
2. Kristina Dovydityte, Jevgenija Novik (LTU)
3. Isabelle Cicala, Sophie Bula (SUI)
4. Ursula Brunner, Regula Perollaz (SUI)
Smíšená čtyřhra:
1. Tomas Dovydaitis, Kristina Dovydityte (LTU)
2. Artemi Karpov, Galina Vasilyeva (RUS)
3. Hyun - Woo Sin, Seon Hwa Jeong (KOR)
4. Ji Soo Woo, Eun - Jeong Bak (KOR)
Světový žebříček po MS - dvouhra mužů:
1. Rajeev Bagga (IND)
2. Jannich Andersen (DEN)
3. Thomas Teh (MAS)
4. Hyun - Woo Sin (KOR)
5. Ji Soo Woo (KOR)
6. Pepa (CZE)
7. Jong - Bong Lee (KOR)
8. Tomas Dovydaitis (LTU)
9. Yoeri van Niel (NED)
10. Rudo Rijken (NED)
11. Oliver Witte (GER)
12. Rohit Bhaker (IND)
13. Ji Hun Kim (KOR)
14. Artemi Karpov (RUS)
15. Aditya Hermawan (INA)
